Barbora záhy zjistila, že ne všichni mají Pána Boha stejně rádi jako ona, což nemohla pochopit, a tak se nikomu již nesvěřovala. Neuzavřela se ale do sebe a to, co načerpala v modlitbě, se snažila rozdávat svým bližním. Již tehdy byla známá svou láskou k chudým, kterým směla nosit jídlo. V tomto věku se rozhodla, že svůj život dá plně Bohu. Ve svém dětském rozumu nechápala, že se jako děvče nemůže stát knězem. Od matky se ale po mnoha dotazech dověděla, že děvčata svůj život mohou obětovat službou a modlitbou v klášteře. Sice si nedovedla nic představit pod slovem „klášter“, ale od té doby si byla jista, že to bude její cesta. Rodiče z této myšlenky nebyli nadšeni.
Když jí bylo čtrnáct, poslali ji rodiče na vychování do Vídně k jejímu staršímu bratrovi. Bratr ve Vídni žil městským životem se vším, co k tomu patřilo. Dokonce žil s družkou. Mladá Barbora do tohoto prostředí vůbec nezapadala, připadala si zde jako v bahně. Odolávala všem lákadlům a po půl roce se na vlastní žádost vracela domů. Na doporučení pana kaplana jí pak rodiče poslali do Prahy do Mariánského ústavu, který vedly řeholnice, a tak si Barbora myslela, že se konečně ocitla v klášteře.
Byla velmi zklamaná, když zjistila, že je pouze chovankou. Útěchou jí bylo, že pod vedením sester mohla vést pravidelný duchovní život, i když ne takový, jaký by si přála. Díky sestrám se také seznámila s otci jezuity. Již první setkání ji naplnilo obdivem k řeholníkům, v jejichž řadách o mnoho let později našla rádce a spolupracovníky pro své dílo. Jako chovanka si však Barbora připadala nenaplněná. V ústavu ji nic nedrželo, a tak se rozhodla, že uteče. Plán se zdařil a uprchlice hledala útočiště v jednom z pražských kostelů. Zde se náhodně seznámila s jednou zbožnou dámou, která si ji, se souhlasem rodičů, vzala k sobě jako schovanku. O několik měsíců později jí zpovědník na opakované naléhání schválil odchod do kláštera.
Shodou okolností se seznámila se sestrami boromejkami. Představená se nechala uprosit, a ačkoliv Barboře bylo pouhých patnáct let, byla přijata do čekatelství. Sestry v té době měly široké pole působnosti od ošetřování nemocných po výchovu dětí. Barbora během čekatelství získala zkušenosti v psychiatrické léčebně, při ošetřování starých a nemocných, také se krátce starala o nemocné cholerou. Práce u nemocných, ač byla velmi náročná, se jí zalíbila, a tak se rozhodla, že se zařadí mezi pomocné sestry-ošetřovatelky. Konečně v roce 1893 oblékla řeholní roucho sester boromejek a přijala jméno sestra Marie Rosa. Do noviciátu s ní nastoupila i její rodná sestra Marie jako s. Angela. V mateřinci v Praze se obě zdržely jen krátký čas a brzy byly poslány na filiálky. Během noviciátu, který tehdy trval šest let, sestra Rosa vystřídala mnoho míst (Lambach v Horním Rakousku, Kalsburg, Vídeň, Dačice a znovu Praha). Měla na starosti především soukromé ošetřování nemocných, nejraději se věnovala chudým pacientům. V roce 1899 složila časné sliby, které každý rok obnovovala.
Ač se zdálo, že je sestra Rosa spokojená ve svém povolání, v jejím nitru byl neklid. Toužila po ještě přísnějším životě v modlitbě, zcela strávena Kristovým utrpením. Zdálo se jí, že má povolání na Karmel. Kromě toho cítila zvláštní touhu k hlásání evangelia, chtěla být apoštolem pro ty nejchudší a nejopuštěnější. Tento neklid ji stravoval 18 let, myslela si, že je to pokušení proti povolání a když se jednou s těmito myšlenkami svěřila svým představeným, měly stejný názor.